Vittorio Storaro

Vittorio Storaro
Vittorio Storaro (6. prosince 2017)
Narození	24. června 1940 (84 let) Řím
Alma mater	Experimental Centre of Cinematography
Povolání	kameraman a kameraman
Ocenění	Oscar za nejlepší kameru (1978) Evropská filmová cena pro nejlepšího kameramana (2000) 52. ročník udílení Oscarů 54. ročník udílení Oscarů Oscar Premio Cinearti La chioma di Berenice Oscar za nejlepší kameru … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vittorio Storaro (* 24. června 1940 Řím) je italský kameraman, jehož kariéra začala v roce 1961.

Vyrůstal ve filmovém prostředí, protože jeho otec byl promítačem u firmy Lux Film. Od jedenácti let se učil fotografovat a pak vystudoval římskou školu Centro Sperimentale di Cinematografia. Jako začátečník točil krátkometrážní filmy s Camillem Bazzonim a Giancarlem Romitellim i televizní show komika Totò. Jeho prvním dlouhometrážním filmem byla v roce 1969 Generace oné doby, kterou režíroval Franco Rossi. Pak začala Storarova dlouholetá spolupráce s Bernardem Bertoluccim, byl kameramanem jeho filmů Strategie pavouka, Konformista, Poslední tango v Paříži, XX. století, Poslední císař, Pod ochranou nebe a Malý Buddha.^[1] V Itálii natočil také filmy Pták s křišťálovým peřím (režie Dario Argento), Zlomyslnost (režie Salvatore Samperi) a Giordano Bruno (režie Giuliano Montaldo).

Storarovým prvním filmem v USA byla Apokalypsa Francise Forda Coppoly. Podílel se také na filmech Agáta (režie Michael Apted), Rudí (režie Warren Beatty) a Jestřábí žena (režie Richard Donner). S Tonym Palmerem natočil pro BBC životopisný televizní seriál o Richardu Wagnerovi. V roce 1989 stál za kamerou při Coppolově části snímku Povídky z New Yorku. Íránský režisér Madžíd Madžídí s ním spolupracoval na filmu o proroku Mohamedovi. S Carlosem Saurou natočil filmy Taxi, Goya v Bordeaux a Já, Don Giovanni. Woody Allen si vybral Storara jako kameramana svých filmů Kolo zázraků, Festival pana Rifkina a Zásah štěstím.^[2]

Ve své práci Storaro vychází z Teorie barev Johanna Wolfganga von Goethe. Je ve filmovém světě uznávaným novátorem, který dokázal, že díky sugestivní práci se světlem se kameraman může stát skutečným spoluautorem díla a partnerem režiséra.^[3] Je také znám svým noblesním vystupováním a elegantním oblečením. Byl zvolen ředitelem Asociace italských kameramanů. V roce 1991 byl členem poroty festivalu v Cannes. Spolu se svým synem Fabriziem vyvinul nový filmový formát nazvaný Univisium.

Třikrát získal Oscara za nejlepší kameru: v roce 1979 za Apokalypsu, v roce 1981 za Rudé a v roce 1987 za Posledního císaře.^[4] Cena BAFTA za nejlepší kameru mu byla udělena v roce 1991 za film Pod ochranou nebes. Jako kameraman Goyi v Bordeaux si v roce 2000 odnesl Evropskou filmovou cenu i španělskou cenu Goya. Mezinárodní filmový festival v Locarnu Storarovi v roce 2005 věnoval cenu za celoživotní dílo. Univerzita v Urbinu mu udělila čestný doktorát. V roce 2017 obdržel cenu George Eastman House.^[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vittorio Storaro na Wikimedia Commons
• Vittorio Storaro v Česko-Slovenské filmové databázi
• Vittorio Storaro v Internet Movie Database (anglicky)