Emilia Pardo Bazán

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: nutná revize překladu

Emilia Pardo Bazánová
1881
Rodné jméno	Emilia Antonia Socorro Josefa Amalia Vicenta Eufemia Pardo-Bazán a de la Rúa-Figueroa
Narození	16. září 1851 La Coruña
Úmrtí	12. května 1921 (ve věku 69 let) Madrid
Místo pohřbení	Sacramental de San Lorenzo y San José cemetery (1921–1936) Church of La Concepción (od 1936)
Povolání	spisovatelka, novinářka, redaktorka
Národnost	španělská
Žánr	román, povídka, esej
Témata	esej
Literární hnutí	realismus, naturalismus, symbolismus
Významná díla	Los Pazos de Ulloa
Manžel(ka)	José Antonio de Quiroga a Pérez de Deza
Partner(ka)	Benito Pérez Galdós
Děti	Jaime Quiroga a Pardo Bazán
Rodiče	José Pardo Bazán
Příbuzní	José Cavalcanti (zeť) Saturnino Esteban Miquel de Collantes (otec snachy či zetě)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emilia Pardo-Bazán y de la Rúa-Figueroa (16. září 1851 La Coruña – 12. května 1921 Madrid) hraběnka Pardo Bazán, byla španělská spisovatelka, novinářka, esejistka, literární kritička, básnířka, dramatička, překladatelka, redaktorka, profesorka a lektorka, která ve Španělsku zavedla naturalismus.

Emilia Pardo Bazán byla dcerou šlechtické a velmi bohaté galicijské rodiny ve Španělsku. Její rodiče byli papežský hrabě z Pardo-Bazán, José María Pardo-Bazán y Mosquera (1827–1890) a Amalia María de la Rúa Figueroa y Somoza (1830–1915).

Její otec, přesvědčený o právech žen, jí poskytl nejlepší možné vzdělání a podporoval její lásku k literatuře. Již v devíti letech začínala projevovat velký zájem o psaní. V otcově knihovně měla přístup k nejrůznější četbě; jejími nejoblíbenějšími knihami v té době byly Don Quijote de la Mancha, Bible a Iliada. Četla také Conquista de México od Antonia de Solíse a Plútarchovy Vida paralelas. Fascinovaly ji knihy o Francouzské revoluci. Během zimních pobytů rodiny v Madridu navštěvovala Emilia francouzskou školu pod ochranou královské rodiny, kde se seznámila s literárními díly La Fontaina a Jeana Racina – což se jí později obzvlášť hodilo, vzhledem k častým cestám do Francie, kde se setkávala a jednala s evropským literárním světem a významnými autory, např. jako byl Victor Hugo.

V jejích dvanácti letech se rodina rozhodla zůstat přes zimu v La Coruni, kde Emilia studovala u soukromých učitelů. Odmítala následovat módu, která omezovala ženy na studium hudby a domácích prací. Vzdělávala se ve všech možných předmětech se zvláštním zřetelem k humanitním vědám a jazykům, přičemž se naučila plynně francouzsky, anglicky a německy. Nemohla navštěvovat univerzitu, která byla ženám zakázána, a tak sledovala vědecké a filozofické pokroky prostřednictvím otcových přátel a knih. V patnácti letech napsala svou první povídku (Un matrimonio del siglo XIX).

V šestnácti letech se provdala za Josého Quirogu (1848–1912), rovněž ze šlechtické rodiny; bylo mu devatenáct a byl ještě studentem práv. Jejich vztah byl rodiči dobře hodnocen. Svatba se konala v roce 1868 v Meirásu a po svatbě pár cestoval po Španělsku. Manželé se od rodiny neodloučili, několik let žili u jejích rodičů a cestovali po Evropě.

Podle dobových dokumentů byl její manžel José Quiroga tichý a zdrženlivý. Manželství bylo harmonické, Emilia ho podporovala v právnických studiích a on si vážil intelektuálních zájmů své ženy. Trvalo osm let, než se jim narodilo první dítě.

V roce 1876 se stala známou její první spisovatelská práce Estudio crítico de las obras del padre Feijoo, esej o Benitu Jerónimu Feijoovi galicijském intelektuálovi osmnáctého století, k němuž spisovatelka vždy chovala velký obdiv. Za tuto práci získala cenu v soutěži s Concepción Arenal. V témže roce vydala svou první básnickou sbírku Jaime, kterou věnovala svému novorozenému synovi.

Přispívala do katolického časopisu La Ciencia Cristiana, z něhož v roce 1877 oponovala darwinistické teorii o původu druhů. Její první román vyšel v roce 1879 pod názvem Pascual López, autobiografía de un estudiante de medicina, romantický a realistický román odehrávající se v Santiagu de Compostela.

Naturalismus praktikovaný Emilií Pardo Bazán i Galdósem ve srovnání s ideologickými a literárními principy Zoly zdůrazňoval spojení francouzské školy se španělskou a evropskou realistickou tradicí, což jí umožnilo přiblížit se konzervativnější a katolické ideologii. Nikdy neopustila katolicismus, i když připustila ideologické základy sociálního a darwinovského determinismu.

Její naturalistická metoda vyvrcholila v Los pazos de Ulloa (1886–1887), jejím nejslavnějším románu a dílem, které z ní udělalo jednu z největších spisovatelek španělské literatury. Popisuje v ní úpadek velkostatkářské oligarchie, která ztratila roli společenského vůdcovství, degradovanou šlechtu, patetický obraz úpadku galicijského venkova a aristokracie. O rok později vydala pokračování s názvem La madre naturaleza (1887), naturalistickou bajku, v níž vypráví o incestním milostném vztahu dvou mladých mužů, kteří nevědí, že jsou bratři.

Počínaje 90. lety 19. století se Pardo Bazán vzdálila naturalismu a prozkoumala nové literární cesty, jako byl idealismus a symbolismus, stejně jako evropské trendy. Pokračovala v psaní románů, které ovlivnili Vicenta Blasca Ibáñeze, jednoho z největších spisovatelů konce století.

Emilia Pardo Bazán byla zastáncem ženských práv a jejich obraně zasvětila jak svou literární tvorbu, tak svůj život. Do všech svých děl vtělila své myšlenky o modernizaci španělské společnosti, o potřebě vzdělání žen a o přístupu žen ke všem právům a příležitostem, které již měli muži.

V roce 1882 se zúčastnila konference pořádané Institución Libre de Enseñanza, kde kritizovala výchovu, které se dostávalo španělským ženám a v níž byly neúprosně prosazovány hodnoty jako pasivita, poslušnost a podřízenost manželům.

Navzdory sexismu v intelektuálních kruzích té doby byla první ženou, která v roce 1906 vedla literární sekci Ateneo de Madrid (členkou pod číslem 7925 se stala r. 1905), a první, která vedla katedru novolatinské literatury na Universidad Complutense de Madrid. V roce 1908 jí Alfonso XIII udělil titul hraběnky a r. 1910 jím byla jmenována ministryní veřejného vyučování. Opakovaně jí bylo odmítnuto místo ve Real Academia Española, a to výhradně z důvodu jejího pohlaví.

Podle Briana Johna Dendla její naturalismus částečně vycházel z teorií rasového dědictví a atavismu konce 19. století. Byla dobře obeznámena s rasovými teoriemi, které v kriminologii aplikoval Cesare Lombroso. Zastávala antisemitské názory, až očerňovala sefardské i aškenázské Židy. V roce 1899 se na stránkách časopisu La Ilustración Artística pokusila antisemitismus ospravedlnit v souvislosti s Dreyfusovou aférou: „Dreyfusova aféra není nic jiného než epizoda světského boje, který pokryl středověk krví v ulicích Valencie a Toleda […] Křížovou výpravu proti Dreyfusovi lze vysvětlit, a protože ji lze vysvětlit, lze ji částečně ospravedlnit“.

Z jejího manželství s José Quirogem (1868–1884) se narodily tři děti: Jaime (1876–1936), který byl zastřelen během občanské války, Blanca (1879–1970) a Carmen (1881–1935).

V roce 1881 začala korespondence mezi Emilií a Benitem Pérezem Galdósem, s nímž zpočátku udržovala literární vztah, který přerostl v dlouhotrvající milostný vztah, zejména po rozchodu Emilie s jejím manželem v roce 1883, kdy Galdós byl na vrcholu triumfu s novelou La desheredada a spisovatelka právě vydala sbírku článků o realismu a naturalismu La cuestión palpitante.

V roce 1884 se s manželem přátelsky rozešli, José odešel na své galicijské statky a ona pokračovala ve své spisovatelské činnosti v Madridu a v Galicii. Se zájmem sledoval její kariéru, a dokonce jí příležitostně uspořádal v Galicii poctu. Když v roce 1912 zemřel, držela spisovatelka rok smutek.

Hraběnka Emilia Pardo Bazán zemřela v důsledku komplikací cukrovky r. 1921 v madridské ulici Calle de la Princesa číslo 27, kde žila od roku 1917. Byla pohřbena v Madridu v Basílica de la Concepción.

• Její socha byla odhalena v Madridu dne 24. června 1926.
• Objevila se na poštovních zásilkách Španělska, na 15. pesetové známce vydané v roce 1972.
• Ve městě Santander po ní byla pojmenována ulice.
• V uruguayském Montevideu byla po ní pojmenována ulice.
• Dne 16. září 2017 oslavil Google její 166. narozeniny svátečním logem Google.
• Od roku 2017 byly ulice General Primo de Rivera ve Valladolidu přejmenována na Calle de Emilia Pardo Bazán.
• V roce 2022 byla po Emilii Pardo Bazán pojmenována aula Filologické fakulty Univerzity Complutense v Madridu.

Emilia Pardo Bazán byla plodnou spisovatelkou povídek, kterých vyšlo více než šest set padesát.

• Mi romería (recuerdos de viaje) (1887)
• Al pie de la torre Eiffel (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889)
• Al pie de la torre Eiffel, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1899)
• Al pie de la torre Eiffel, Madrid, La Línea del Horizonte Ediciones (2020)
• Por Francia y por Alemania (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889)
• Por la España pintoresca, Barcelona, López editor, (1895)
• Cuarenta días en la Exposición, Madrid, V. Prieto y Cía. (1900)
• Por la Europa católica, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902)
• Desde la montaña. Ed. de José Manuel González Herrán y José Ramón Saiz Viadero, Santander, Tantín (1997)
• Viajes por Europa, Madrid, Bercimuel (2003)
• Viajes por España, Madrid, Bercimuel (2006)
• Apuntes de un viaje. De España a Ginebra [1873], reproducción facsímil. Edición de José Manuel González Herrán, Santiago, Universidad de Santiago de Compostela-Real Academia Gallega (2014)

• De siglo a siglo, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902)
• Nuevo Teatro Crítico, Madrid, La España Editorial (1891–1893)
• La Revista de Galicia de Emilia Pardo Bazán (1880). Estudio y edición de Ana M.ª Freire López, La Coruña, Fundación Pedro Barrié de la Maza, Conde de Fenosa (1999)
• La obra periodística completa en La Nación de Buenos Aires (1879–1921). Edición de Juliana Sinovas Maté, La Coruña, Diputación Provincial (1999), 2 vols
• Cartas de la Condesa en el Diario de la Marina, La Habana (1909–1915). Edición de Cecilia Heydl-Cortínez, Madrid, Pliegos (2002)
• De siglo a siglo (Edición facsímil a partir del volumen de Obras completas), Madrid, Senado, Servicio de Publicaciones del Senado (2002)
• La Vida Contemporánea, Madrid, Área de las Artes (2005)
• La Vida Contemporánea (Edición conmemorativa en el centenario del fallecimiento de la escritora), Madrid, Área de Cultura, Turismo y Deporte (2021)

• Teatro [Verdad. Cuesta abajo. Juventud. Las raíces. El vestido de boda (monólogo). El becerro de metal. La suerte (diálogo dramático)], Madrid, R. Velasco impr. (1909)
• Teatro completo. Edición de Montserrat Ribao, Madrid, Akal (2010)
• El vestido de boda. Monólogo, Madrid, Est. Tip. de Idamor Moreno (1899)
• La suerte. Diálogo dramático, Madrid, Est. Tip. de Idamor Moreno (1904)
• Verdad. Drama en cuatro actos, en prosa, Madrid, R. Velasco impr. (1906)
• Cuesta abajo. comedia dramática en cinco actos, en prosa, Madrid, R. Velasco impr. (1906)
• Las raíces: comedia dramática en tres actos, en prosa
• El becerro de metal: comedia dramática en tres actos, en prosa
• Juventud: comedia dramática en tres actos, en prosa, original

• San Francisco de Asís, siglo XIII, Madrid, Librería de Miguel Olamendi (1882), 2 tomos
• Hombres y mujeres de antaño (Semblanzas), Barcelona, López (1896)
• Retratos y apuntes literarios, Madrid, Administración (1908)
• Hernán Cortés y sus hazañas, Madrid, La Lectura (1914)
• Francisco Pizarro o Historia de la conquista del Perú, Madrid, Voluntad (1917)
• Cuadros religiosos, Madrid, Pueyo (1925)

• Jaime (1876)
• Jaime, Madrid, Imprenta de A. J. Alaria (1881)
• Jaime, Nancy, Imp. Berger-Levrault & Cie. (1886)
• Jaime, Madrid, Jesús López (1924)
• Poesías inéditas u olvidadas. Ed. de Maurice Hemingway, Exeter, University of Exeter Press (1996)

• La cocina española antigua (1913).
• La cocina española moderna (1917).

• John Stuart Mill, La esclavitud femenina; con un prólogo de Emilia Pardo Bazán, Madrid, Administración (189–).

• Cartas a Galdós, edición de Carmen Bravo-Villasante, Madrid, Turner (1978)
• „Miquiño mío“. Cartas a Galdós, nueva edición (febrero de 2020) con material inédito de Isabel Parreño y Juan Manuel Hernández.
• Cartas de buena amistad: epistolario de Emilia Pardo Bazán a Blanca de los Ríos (1893–1919). Editorial Iberoamericana, 2016

• Zločin z pověry: povídka – přeložil Hugo Kosterka. Praha: Jan Otto, 1894
• Karnarská Svatá a jiné povídky – př. Antonín Pikhart. Praha: J. Otto, 1896
• Adam a Eva: román – př. A. E. H. Praha: Národní tiskárna a nakladatelství, 1902
• Uhelný kámen – př. A. Pikhart. Praha: J. Otto, 1902
• Tajemství: román – př. A. Pikhart. Praha: Politika, 1907
• Velký pátek – in: 1000 nejkrásnějších novel… č. 23; úvod František Sekanina; př. F. Sekanina? Praha: J. R. Vilímek, 1912
• Na ullojském zámku – př. A. Pikhart. Praha: J. Otto, 1916
• Poklad – př. Bohumil Kyselý. Praha: Václav Kotrba, 1932?

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Emilia Pardo Bazán na španělské Wikipedii a Emilia Pardo Bazán na anglické Wikipedii.

• Álvarez Chillida, Gonzalo (2002). El antisemitismo en España: la imagen del judío, 1812–2002. Madrid: Marcial Pons Ediciones de Historia
• Burdiel, Isabel (2019). Emilia Pardo Bazán. Colección: „Españoles eminentes“ (Primera edición). Barcelona (España): Taurus
• Dendle, Brian J. (1970). „The Racial Theories of Emilia Pardo Bazán“. Hispanic Review (University of Pennsylvania Press) 38 (1): 17–31
• Gómez-Ferrer, Guadalupe (2016). „Soledad Acosta de Samper y Emilia Pardo Bazán: dos pioneras del feminismo“. Cuadernos de Historia Contemporánea 38: 127–140. Consultado el 27 de febrero de 2017
• Guereña, Jean-Louis (2003). „Aunque fuera inocente…“ El Affaire Dreyfus y el antisemitismo en la crisis española de fin de siglo. En: Pere Joan i Tous (Ed.). El olivo y la espada: Estudios sobre el antisemitismo en España (siglos XVI–XX) (Tubinga: Max Niemeyer Verlag GmbH): 341–362
• López Quintáns, Javier (2015), „Emilia Pardo Bazán ante el fin de siglo: Edición de 'Eduardo Rod. El Pensador“, Lexis (Pontificia Universidad Católica del Perú. Departamento de Humanidades), Vol.39 (2), p.287–310
• Miller, G. (2015), Disrupting Nineteenth-Century Dichotomies of Gender: Reading and Imagination in Emilia Pardo Bazán's „La madre Naturaleza“, Hispanic review, Philadelphia: University of Pennsylvania Press, Vol.83 (3), p.317–336
• Pardo Bazán, Emilia (3 de julio de 1899). De Europa. La Ilustración Artística (Barcelona) XVIII (914): 426
• Rehrmann, Norbert. El síndrome de Cenicienta: moros y judíos en la literatura española del siglo XIX y XX. In: Gonzalo Álvarez Chillida y Ricardo Izquierdo Benito (Coords.). El antisemitismo en España (Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla-La Mancha): 207–236

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emilia Pardo Bazánová na Wikimedia Commons